Způsob mluvení, který používají rodilí mluvčí jazyka na komunikační partnery („cizince“), kteří nemají (resp. o nichž se domnívají, že nemají) dostatečnou kompetenci v příslušném jazyce. Podobně jako mluvení na děti (viz ↗baby talk) jde o „zjednodušený rejstřík“ jazyka (viz ✍Ferguson, 1977; ✍Ferguson, 1981). Na úrovni prozódie se f.t. vyznačuje pomalejším tempem řeči, pečlivější výslovností, častějšími pauzami mezi jednotlivými částmi promluvy, zdůrazňováním obsahově závažných slov, větší hlasitostí. V syntaxi f.t. převažují jednoduché věty, málo složitá souvětí, koordinace nad subordinací, výpovědi se opakují; slovní zásoba je omezená, pokud možno ze základního slovního fondu. Na úrovni komunikační je pro f.t. charakteristické častější užívání neverbálních prostředků (gestikulace, mimika) n. zapojení některých prvků písemného projevu (např. psaní číslic); (k těmto a dalším rysům viz ✍Roche, 1998).

Užívání f.t. je specifickou ↗managementovou strategií, kterou mluvčí používají, aby se vyhnuli potenciálním komunikačním problémům ve vícejazyčném prostředí, např. v nadnárodní firmě (✍Nekvapil & Sherman(ová), 2009). Volba f.t. v komunikačních situacích a schopnost ho úspěšně používat souvisí s předchozí zkušeností mluvčího s modifikací vlastního projevu, s obvyklostí výskytu nerodilých mluvčích v daném komunikačním prostoru a s ideologiemi spjatými s konkrétními jazyky. Příkladem relevantního rozhodnutí č. mluvčího v č. prostředí je volba cizího jazyka (zejm. angličtiny) místo českého f.t. v komunikaci se zjevným nerodilým mluvčím češtiny poté, co nerodilý mluvčí osloví rodilého mluvčího v češtině (v souvislosti s ideologiemi, které lze parafrázovat jako „čeština je malý jazyk užívaný pouze Čechy“ a „anglicky se člověk domluví všude“ (viz ✍Nekvapil, 2010; ✍Nekvapil & Sherman(ová), 2013)).